Nezapomínejme si říkat, že se máme rádi

 

Nezapomínejme si říkat, že se máme rádi

Poslední dobou mám pocit, že si lidé čím dál méně říkají to, co je přitom tak důležité. Jak se mají rádi. Jak moc pro sebe navzájem znamenají. Jako bychom automaticky počítali s tím, že tu budeme navždy. Nebo s tím, že ti druzí přece musí vědět, co k nim cítíme.

Často si říkáme: Vždyť to vidí. Vždyť to cítí. Vždyť to musí vědět.
A možná ano. Možná to opravdu vědí z našich činů, z drobných každodenních gest, z péče, kterou jim dáváme. Jenže slova mají úplně jinou váhu. Jsou slyšet. Zůstávají v paměti. A někdy dokážou zahřát víc než tisíc skutků.

Jednoduchá věta „mám tě rád/a“ může být pro někoho jako pohlazení po duši. Jako tiché ujištění, že není sám. Že na někom záleží. Že je milovaný, viděný a přijímaný takový, jaký je. Nikdy nevíme, v jakém rozpoložení ten druhý právě je a jak moc taková slova potřebuje slyšet.

Říkejme si je. Nejen ve chvílích, kdy je všechno hezké a lehké, ale i tehdy, kdy je život těžký, kdy jsme unavení, zranitelní nebo ztracení. Právě tehdy mají slova největší sílu. Právě tehdy mohou být tím světlem, které někomu prosvítí den.

Dávejme lásku najevo nejen činy, ale i slovy. Nestyďme se za ně. Neodkládejme je na „až někdy“. Protože žádné jindy nemusí přijít. Jeden vzkaz, jedna věta, jedno upřímné přiznání může změnit náladu, den a někdy i celý život.

Řekněte to dnes. Teď hned. Někdo na druhé straně to možná potřebuje slyšet víc, než si dokážete představit.