To vím úplně přesně. Když mi bylo 30, měla jsem neskutečnou depku z toho, že jsem nic nedokázala. Viděla jsem, jak jsou ostatní úspěšní, jak něco podnikají, a já jsem se nějak zasekla.
Dokonce si pamatuju i jeden rozhovor s kamarádem, který mi řekl: „Co blázníš, děláš práci, co tě baví, máš dvě krásné děti.“ Měl pravdu.
Taky si pamatuju, že jsem si ve 30 poprvé dala na hlavu přeliv, potřebovala jsem změnu.
Cítila jsem, že jsem rychle zestárla, i když 30 není žádný věk.
No a dneska je mi 35 let. A kde jsem dnes? Práci, co mě baví, dělám pořád. Prožila jsem dost bolesti, ale taky velké radosti. Vdala jsem se a podstupujeme IVF. Zemřela mi hodně blízká kamarádka. Starší dcera se dostala na střední školu.
Řekla jsem si, že si užiju života, jak to jen půjde, a nebudu se omezovat drobnostmi, že někdo na to není nebo nemá čas. Nikdy nikdo neví, kdy je to poslední den, tak to prostě je. Sama jsem se o tom přesvědčila několikrát.
Takže chodím na koncerty, kde jsem jednoznačně nejstarší, a nevadí mi to. Miluju to. Snažím se dělat věci, co mě baví, zkoušet nové věci a ráda poznávám nové lidi.
Za tu dobu se ze mě stala malá gamerka. Rozšířila se mi knihovna o true crime.
Mám teď hodně plánů, cílů a výzev, ale o tom zase příště. I když tohle jsem si říkala vždycky, tentokrát je to jiné. 😉
Žádné komentáře:
Okomentovat